Neviditelné hledí – Das unsichtbare Visier
Zamyšlení první
Řadím se mezi pamětníky seriálu. A slovo pamětník znamená, že už nejsem zrovna nejmladší. V době vysílání seriálu na jedničce (tehdy jsme ještě měli černobílou televizi – a dlouho potom taky) běžel souběžně ještě jeden cizí seriál, který si pamatuju, a to byla Velká vlastenecká válka; slyším docela zřetelně jako tenkrát: „vajná – oťéčestvjen-naja – tadam- tadam – tadam“. Ale zpět k Detienovi. S bratránkem jsme dlouho diskutovali o tom, jestli ten jeho Brouk (auto) je šedý nebo bleděmodrý. A protože jsem nedávno sehnal tři díly seriálu v němčině, snad se brzy dopátrám pravdy.
Zamyšlení druhé
Být něčeho pamětníkem zavání starobou. Mléko za 2 koruny, žvýkačka Pedro za korunu, rohlík za 40 haléřů, velká točená zmrzlina na nádraží za korunu čtyřicet (kopečková u nás nebyla). Východní marka byla za tři koruny a u vlády v NDR byl Erich Honekr; no a není divu, že jsme všichni chtěli mír. Zvlášť když na nás mířili všechny ty atomovky a neutronovky z Ameriky. Regan chtěl válku a zničit náš socialismus. A Bonda jsme neznali. Naším Bondem byl, aspoň krátce, Detien. Neohrožený agent. Ale zaujal. Přes čtvrt století jsem na něj nezapomněl. Nešlo až tak o to kdo ho poslal - koho z nás to tehdy zajímalo?; neohroženě bránil správnou věc. Jeho cílem bylo zničit a vypátrat padouchy. A to byly nacisti. A ty ukrývalo třeba Západní Německo. To věděl každý z nás. Stačilo by se zeptat.
Autor
